Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
ma zuby, drapy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpalový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpalný meč spěl v šmiků let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dalnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.